("A řekneš mu něco hnusnýho! Třeba laryngitida!"

"Jo! Nebo xylofon!")

Od minulého víkendu máme rýmu. My ženy; muž statečně odolává, i když je to jen o vousy. Po několika marných snahách nakapat dětem do nosu, případně rýmu odsát jsem to vzdala a jen utírala nosy, protože mě fakt nebaví nechat do sebe kopat a poslouchat řev litých tygřat :-)

V neděli večer si jdu lehnout relativně brzo. Anička zakašle, suše, ale normálně. Říkám si, že ráno s ní budu muset zajít k doktorce, jen pro jistotu.
Usnu. Asi o hodinu později mě probudí hrozně hnusný, štěkavý kašel. Honza se přiřítí do ložnice, koukáme na to mrně, které se snaží přestat kašlat, ale nejde to. Kašel je horší, Anička začíná lapat po dechu. Chvíli klasicky hysterčím, načež se dohodneme, že to opravdu je na pohotovost. Balíme Anče do deky, posílám Honzu, ať si s ní stoupne k otevřeným balkónovým dveřím, protože ty pročtené matkodiskuze mám prostě v hlavě a teď konkrétně mi tam bliká laryngitida a udušení.
Volám mamině kvůli odvozu, oblékám Áňu, beru jen pár nejnutnějších věcí a svištíme na pohotovost. Venku a v autě Anička nekašle, takže si připadám trochu jako trubka, když říkám sestřičce, že štěkavý kašel, ale bez dušení. Jen co malou vezmeme dovnitř, dokáže zcela ukázkově, že jsem nekecala.

Přijeli jsme brzo, takže jí hrtan nestihl otéct tak, aby byla v ohrožení života. Stejně ale dostává adrenalinovou inhalaci a nechávají si nás tam, protože záchvaty laryngitidy se opakují.
Tu noc toho moc nenaspím. Malou mám až do rána u sebe v posteli a když usnu, hned se proberu, abych si poslechla, jestli dýchá. Do toho kašle chlapeček s těžkou laryngitidou o dva pokoje dál, takže se vždycky vyděsím, chodí nás kontrolovat sestřička, takže se opět vyděsím, prostě príma :-)
A ráno už Ančeti nic není. Zubí se na sestry i doktorku, sní všechno, co dostane, předvede ukázkovou stolici, nemá teplotu, odkašlává si, žere v herně cizí hračky a tak.
Skoro mám pocit, že jsem zahysterčila zbytečně a mohly jsme zůstat doma. Jenže prej ne, udělali jsme to výborně. Domů jsme dostali kapky Fenistil a poučení, co dělat. Uvidíme, jestli se to bude stávat častěji.
Zůstáváme ještě jednu noc, pro jistotu. Celou dobu máme v pokoji otevřenou ventilačku, v noci i okna. Zatímco prcek spí výborně, já se v mikině pod dekou klepu a rýma, co už byla na odchodu, je zas zpět v plné parádě. Achjo. A tenhle spací režim (zima, vlhko) máme praktikovat i doma, nad čímž jásá muž :-) Je teda fakt, že od návratu z nemocnice spěj obě holky o hodinu déle než dřív, takže asi budu klepat kosu i dál...

Dětské oddělení v nemocnici je ve staré budově. V přízemí šest pokojů, dvě až tři lůžka jak pro děti, tak pro rodiče. Naštěstí jsme byly na pokoji samy, nevím, jak bychom se vyspaly s další rodinkou. Záchod jeden pro celé patro, na konci chodby. Běhala jsem tam, když Áňa spala a bejt tam déle, přivodí mi to pěknou zácpu :-) Sestřičky úžasné, hlavně noční, ty byly faktskvělé. Podle Honzy by měly dostat Nobelovku (asi za mír    :-) ).
Jídlo pro Aničku super - co jsem si nadiktovala, to dostala. Možná jsem měla říct, že snídá nadívané sele a obědvá lososa, protože jídlo pro rodiče-doprovod bylo na tečku :-) K snídani dva krajíce chleba s máslíčkem a jedním medem, druhý den dva krajíce a dva trojúhelníčky sýra - se slzou v oku jsem vzpomínala na své opulentní müsli, případně tři krajíce s máslem, salámem a sýrem! :-) Obědy a večeře teplé, ale standardizovaná porce, která mě fakt nezasytila. Pokud bude nějaké příště, objednám si pizzu (jako jsme to chtěli udělat v čekárně na ultrazvuk :-) ). Jenže co by taky člověk chtěl za šedesát kaček na den, žejo :-) Mimochodem - přijde mi fakt divný, že už se ani neptali, jestli chci poplatky uhradit, musela jsem se o to přihlásit sama a dost jsem je tím zmátla ("Ale to budu muset dojít k paní sekretářce! A vy to budete muset mít úplně přesně, protože nemáme drobný na vrácení!")

No, doufám, že to bylo poprvé a naposledy. A zároveň jsem ráda, že to nebylo nic vážnějšího a ťukám tu na dřevo, abycho to nějak nezakřikla...