mi už pěkně leze krkem! Ten sníh byl vtipnej tak tejden, teď už je to fakt voser!

Neděle dopoledne, poslední zbytky bezdětného víkendu. Toho je třeba řádně využít! Třeba pro nějakou nemravnost, a tou ublognutí bezesporu je!

Muž se nám vrátil z cest. Normálně mi vozí čokoládu, páč ta mi udělá radost vždycky, upomínkové předměty, páč nad těma se taky vždycky dojímám a rozradostňuji, případně pivo, po kterém nadšeně krkám :-)) Z Číny kromě čokolády a upomínkových předmětů (čísnké pivo nepít!) přivezl novou práci. Hezké, že? Normální jedinci se v hledání omezují na své bydliště. Ti odvážnější zvládnou dojíždění v okruhu 50 km, borci pak jezdí klidně až na druhý konec republiky. Můj muž odjede do Číny, kde za pomoci švédských a českých obchodních partnerů zjistí, že ho vlastně chtějí jako svho kolegu. Tohle na něm obdivuju pořád a zase znovu: nic není nemožné.

Děti stále rostou. U Monouše teď nastal docela viditelný vývojový skok, začala konečně opravdově komunikovat a ptát se, takže když jí řeknu, ať nakreslí auto, nejdřív mi vysvětlí, že auto jezdí a svítí a troubí a taky že má kola. Pak dodá, že v něm jede pán a děti a někdy i paní a následně ho dojde nakreslit. Vůbec mi nevadí, že auto vypadá jako klubíčko, jsem šťastná a dojatá! A když kreslíme hodinu, jsem dojatá a utahaná. A když už nevím, co dalšího by mohla nakreslit, zabavím jí papír a vnutím stavebnici, čehož pak po další hodině stavění lituju :-))) Anče nechce zůstat pozadu, takže bere stavebnici, bere puzzle, bere rohlík, bere plyšáky, bere panenku z kočárku. Monouš pak ječí, Áňa pak taky ječí, já ječím, prostě máme veselo! Mimochodem - jak tichým hlasem vysvětlit dvěma ječícím dětem, že mají zmlknout? Mám do nich šťouchat, aby si mě všimly?

V práci se to nějak sere. Ono to začalo ještě před nástupem na mateřskou, ale teď je to čím dál horší. Pokaždé, když se tam stavím, mi ta hrstka známých, co tam zbyla klade na srdce, ať se proboha nevracím. Pak mi náš výborný přítel napíše, co mu firma provedla, a mně se chce řvát, vztekám se u počítače a v pondělí to musím žehlit, protože tohle je fakt trapný a ostuda! A až se za dva roky vrátím, nebude tam nejspíš už vůbec nikdo známý, protože nervy mají jen jedny... Ech.

Ale volno od dětí jsem si užila náramně, dvakrát kino (Pouta a Lítám v tom - absolutně odlišné filmy, ale stejně mě oba dostaly. Anna Kendrick si nominaci na Oscara stoprocentně zaslouží, on teda Ondřej Malý by si ji zasloužil taky!), oběd v mexické, který jsem snad poprvé snědla celý - takový jsem měla hlad!, do baru s mužem a hlavně desítky hodin spánku, to mi chybělo! Ovšem už druhý den mi začaly chybět i děti, takže jsem se pak zmítala mezi Jéééžiš, ještě hodinu se budu válet a Co asi dělají? Nehulákají? Nezloběj? Ale jsem si jistá, že to se časem nějak natrénuje a už budu jen čerpat energii na další stavění domečků a věží :-)

Jo a gratulujeme Sestře z Hradce! Přijedeme očumovat na obřad! ;-)